Historie
Starověk
Ochrana mrtvých i schránka na popel
Sklo provází člověka v okamžicích smrti, loučení a uchovávání paměti již více než dva tisíce let.
Ve starověkém Egyptě vznikaly malé skleněné amulety, které se ukládaly mezi obinadla mumie. Nebyly určeny k obdivu živých – měly svou funkci vykonávat pro mrtvého.
V římském období se foukané sklo stalo nádobou na lidský popel. Některé římské skleněné urny se dochovaly dokonce i s původními ostatky uvnitř. Skleněná urna tedy není vynálezem současnosti – její evropská historie je stará téměř dva tisíce let.
Pozdní antika a středověk
Od schránky k paměti a světlu
Ve 3. a 4. století začíná sklo uchovávat také identitu člověka.
Technika zlatého skla – fondi d’oro – ukrývala mezi vrstvami skla portréty a symboly. Skleněné medailony se vkládaly do stěn římských katakomb jako pamětní znamení hrobu.
Ve středověku urna ustoupila do pozadí, sklo však ze světa paměti nezmizelo. Přesunulo se do sakrálního prostoru, vitráží a světla. Kámen prostor odděluje. Sklem světlo prochází.
Česká tradice
České sklo a kultura smutku
Spojení skla a smrti má v českých zemích vlastní, mimořádnou historii.
Smaltovaný pohár pohřebního bratrstva z Polné z roku 1691 je považován za nejstarší dochovaný pohár svého typu. Zobrazuje pohřební průvod a byl součástí rituálů komunity, která pečovala o své mrtvé.
V 19. století se české černé sklo stalo součástí evropské kultury smutku. Soubor smutečních šperků v British Museum byl pravděpodobně vyroben v Čechách a prodáván v Londýně. České sklo pomáhalo lidem veřejně vyjádřit ztrátu i vzpomínku.
Proměna rituálu
Vzpomínka vstupuje do osobního prostoru
Ve 20. století monumentální funerální umění ustoupilo standardizovanému výrobku.
S rozšířením kremace se rituál zjednodušil a tam, kde dříve vznikala umělecká zakázka, nastoupil často sériový funerální výrobek.
Dnes se paměť zemřelého vrací z hřbitova domů – do interiéru, šperku či uměleckého objektu. Tradiční hrob říká: „Zde leží.“ Současný pamětní objekt může říkat: „Je stále se mnou.“
Proč právě sklo
Materiál plný protikladů
Sklo je pevné a zároveň křehké. Je hmotné, a přesto jím prochází světlo.
Vzniká v extrémním žáru a pomalou proměnou – stejně jako kremace je i ono proměnou prostřednictvím ohně. Dokáže vyjádřit přítomnost i nepřítomnost, křehkost i trvání, ztrátu i pokračování.
České tavené sklo patří k nejnáročnějším sklářským disciplínám. Osobnosti jako Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová z něj vytvořily světově respektovaný jazyk umění, na který dnešní čeští skláři navazují.
Glass Soul
Návrat funerálního objektu mezi umělecká díla
Glass Soul nevymýšlí spojení skla a smrti. Dává mu současnou podobu.
Na projektu spolupracují významní čeští umělci, skláři, sochaři, architekti a designéři. Nevznikají sériové urny, ale autorské objekty, v nichž se potkává funkce, sochařství, světlo a osobní příběh.
První rozsáhlá prezentace kolekce proběhla v roce 2023 v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze pod názvem Glass Soul. The Return of Funerary Sculpture.
Tělo → nádoba → znak → vzpomínka → přítomnost
